Obvinění

Ne, vážně si nemyslím, že nechci pořádat u nás doma "čajovny" nebo že k nám nechci zvát kamarády...

Jenom mě prostě štve, co se kolem toho vždycky strhne. Půl roku nikomu nevadí, že není utřený prach a všude se válejí věci. Najednou se to musí vyřešit během jednoho dne. Jednak už mě to fakt nebaví a druhak už to takhle nechci.

Modlitba

Dopila jsem kafe, na chvíli si položila hlavu do dlaní a v tu chvíli se objevila myšlenka: "Děkuji Ti Pane, že je můj život takový, jaký je."

Musela jsem se nad tím zamyslet. Samozřejmě si nemyslím, že by můj život nemohl být lepší, jen jsem ráda, že jsem tam, kde jsem, že snad tuším nebo začínám tušit, kam jdu a proč.

Oblázky

Protože Velké kameny byly původně zamýšleny jako blog o osobní produktivitě, cílech, plánování a vůbec o tom uspořádávání života tak, jak o tom píšu ve svém profilu, rozhodla jsem se přesunout drobnější každodenní poznámky sem.
Velké kameny nekončí, jen zde bude asi méně článků. Nejspíš to nějak souvisí s tím rovnáním věcí v životě...

Tak jsem se normálně rozbrečela

když jsem zjistila, že si ten sníh vůbec neužívám, že pořád ještě ani trochu nemám vánoční náladu a že se vlastně na ty Vánoce moc netěším.

To bude asi tím, že jsem šla dělat těsto na perníčky a došel mi moučkový cukr. Nebo tou bílou blbostí, co už se zase sype z nebe.

Krkavčí matka

Tak jsem ji poslala do školy. I když včera paní učitelka "nenápadně" prohlásila: "Klárko, ty nějak kašleš." I když to samé řekla družinářka odpoledne. Jo kašle, taky má ráno zelené nudle. Taky se to během dne vždycky zlepší. Taky jí jinak nic není, je veselá a do školy se těší.

Taky jsem už druhý týden sama doma (ach ty konference), jedna kolegyně má dovolenou a druhá je od úterka nemocná.

Taky se těším na víkend. Doufám, že bude hnusně, zalezem do deky a budeme se kurýrovat u pohádek.

Mám ho!

Konečně jsem dodělala do použitelné verze můj vysněný DIY Franklin-Covey diář. Zatím tedy pouze listopad a prosinec (trošíčku nám došel toner...), ale i tak mám velkou radost.
A teď si zalezu do postýlky a budu si přepisovat a organizovat a plánovat a cíle stanovovat... no jo, každej máme nějakou úchylku.

Blackout

Řádně vyděšena novinovým hrozením blackoutem jsem se manžela vyptala, jak se teda přepojuje ve sklepě kotel, abychom mohli topit koksem a nezmrzli tu, kdyby něco, když on si odjíždí do Říma. Při té příležitosti jsem byla přezkoušena, kde že máme hlavní uzávěr vody (za pět).

Že se rozbije něco tak obyčejného, co se sice rozbíjí celkem pravidelně, ale co jsem ještě nikdy nespravovala, jako je třeba zavírání kurníku na fotobuňku, to mě teda fakt nenapadlo.

Holt mi k ranní a večerní rutině tento týden přibude ještě přebrat funkci fotobuňky.

První v životě

Zánět močáku.

No, všechno je jednou poprvé. Myslela jsem si, že když někdo čurá krev, tak to je už jednou nohou v hrobě (trochu přeháním), ale evidentně ne. Do Brandýsa se mi nechtělo, není tam pohotovost, tak se člověk vždycky musí vetřít někam na oddělení. Ale byli na mě moc hodní (asi když viděli, jak jsem vykulená, že už jsem tou jednou nohou tam).

No nic, dneska už je líp.

Nejde to, nejde to

Měla bych sedět na zadku a psát žádost o grant.

Takže máme perfektně uklizenej kancl a už jsem asi čtyřikrát svačila.

Timemanagement bez timemanagementu

Ráno jsem si myslela, že to nemůžu stihnout. Vůbec jsem nevěděla, v kolik mi jede autobus, nevěděla jsem, kolik času mi zabere škrábání auta, kolik případná cesta pěšky. Rozhodla jsem se jít s dětmi pěšky. Když jsme s Klárkou odcházely ze školky, myslela jsem, že do školy rozhodně přijdeme pozdě.
Ale ne. Klárka v 7:45 vcházela do školy, já přešla náměstí na autobusovou zastávku, abych zjistila, že pan řidič právě nastartoval a odjíždí v 7:49. Další překvápko se dostavilo v Letňanech, kdy jsem vystoupila a vzápětí nastoupila do přijedší stodesítky.
Prostě bomba. Kdybych to měla naplánované, tak to nevyšlo.

A když už by i člověk začal

tak se to stejně potentuje.

Začít, jenom začít...

pracovat.

Hurá, uff a jejda

Vedoucí týmu jsem tedy já. Od ledna.

Útěky

Dlážděnou ulicí odskáču po jedné noze
Svezu se s dělníky na popelářském voze
A než vystydne polívka,
budu pryč

Vrátím se na jaře
Přinesu rohlíky
Ohřeju polívku
A začnem od píky

Přítel alkohol

Někdy mám chuť pít, abych se necítila tak sama.
Jindy zas, abych zvládla to, že sama nejsem.

Raději nepiju.

Podzimní vzpomínání

Milý V.,
asi je to opravdu podzimem, někdy na mě, vzlášť když jedu sama v autě, přicházejí smutné nálady. Ta dnešní byla věnovaná Tobě, možná proto že se blíží to smutné výročí. Už dávno s tím nebojuju, nechám to prostě přijít a odejít, vlastně to tak míň bolí.

Ze začátku jsem myslela, že se z Tebe zblázním. Zvláštní soužití s tchánem na víkend. Z legrace jsem říkala, že zatímco jiné ženy mají tchýni, já mám tchána. Postupně jsme si ale dokázali nějak vymezit prostor a když se narodily děti a já zůstala doma, musím přiznat, že jsem každý pátek netrpělivě vyhlížela Tvoje auto. Těšila jsem se, jak Klárka začne jásat, jak na ni budeš ťukat a dělat opičky přes sklo dveří do zahrady. Byl jsi prima dědeček. Vzpomínám, jak jsi s ní sel ředkvičky nebo sázel brambory, jak ses dokázal přizpůsobit jejímu tempu (já už bych dávno vyletěla z kůže a od práce ji vyhodila). Škoda, že Filda byl tak malý. Ví, že měl dědu, pozná Tě na fotkách, ale nevím, kolik si toho pamatuje. Doufám, že je vidíš, když Ti občas "mávají do nebíčka". Já sice nemávám, ale občas na zahradě přeruším rozdělanou práci, obrátím oči k nebi a ptám se, jestli to dělám dobře, někdy žádám o radu a občas, když se mi něco na zahradě povede, si představuju, jak by ses na to díval Ty.

Nevím, jestli bylo vůbec v lidských silách tě zachránit. Snažím se jen věřit, že jsem udělala všechno, co jsem mohla. Už to budou tři roky.

To byl den

Měla jsem odpolední, takže jsem ráno zavařila lečo (ze čtyř kilo rajčat a dvou kilo paprik) a uvařila omáčku pro patnáct lidí na víkend. Tak tak jsem stihla uklidit a svištěla jsem do práce. V práci angličtina, dopisování restů, komunita s klienty, dlouhý rozhovor s paní, které není dobře. Večer k holičce, na velký nákup a ve 22:30 jsem konečně doma. Manžel už spí. Není to obvyklé, tak bych čekala aspoň vzkaz, ale nic. No nic. Půjdu douklidit ten nákup, namazat svačiny a snídani na zítra, připravit dětem oblečení, hodit do pračky montérky, zjistit, z kolika kilo masa se dělá sekaná pro těch patnáct lidí, do sprchy a pak snad konečně spát (pokud jsem teda nezapomněla na něco veledůležitého). Uklidit nádobí po večeři. Jo.

A to jsem si ještě vymyslela, že budu psát žádost o grant. Asi místo toho spánku.

Multitasking

Tak včera se mi docela dařilo zároveň zavářet mošt, uklízet, prát, upéct koláč, uvařit, rozvozit děti na správné kroužky ve správný čas a na nic a na nikoho nezapomenout :-) A to prosím všechno tak nějak najednou.

Dneska se mi povedlo dělat zároveň topinky a "péct" koláč v mikrovlnce a u toho rozvazovat Fildovi nafouknutý balónek. No hádejte? Topinky jsem musela hodně oškrabat, aby šly jíst. Koláč vypadá proti tomu včerejšímu fakt hnusně a mám pocit, že se zítra slepice pomějou. No a nebohého syna jsem nakonec sprdla, co mě s tím otravuje, když dělám večeři...

Takže co budeme dělat? Odborně řečeno budeme ELIMINOVAT MULTITASKING, čili SOUSTŘEDIT SE VŽDY JEN NA JEDNU VĚC V ČASE. Schválně matky, která si to můžeme dovolit?

Citové konto

Je dost v mínusu, pane Covey, protože když se s váma někdo baví a v půlce věty začne po Skypu psát odpověď někomu jinému, tak se to fakt těžko vydejchává.

Abych se nepolitovala, když už u toho počítače sedím, že?

Stíhám?

Skoro to vypadá, jako že možná ano. Dům (aspoň přízemí) je konečně v takovém stavu, že bych se nestyděla pozvat i nečekanou návštěvu. Prádlo je vyžehlené a dokonce i uklizené. A upekla jsem bábovku (a předevčírem ořechové řezy). No jo, jenomže jsem už od pondělí s Fildou na ošetřovačce, to za prvé, a za druhé jsem od pondělí, nepočítám-li krmení zvířat a dnešní sběr jablek, nesáhla na zahradu. Takže nevím. V pondělí jdeme na kontrolu a od úterka začne opět kolotoč.

Ale zase se to třeba bude líp udržovat (:-))

Zamyšlení

Jim Rohn: "Buď zažíváte bolest z denní disciplíny, nebo zažíváte bolest z nesplněných úkolů."

Au.

Sbírání jablek

mám docela ráda. Tedy, když je takové hezké odpoledne, jako dnes, sluníčko svítí, tráva je suchá... není moc hniláků :-)

Děti tedy ze začátku vypadaly, že mi pomůžou, ale asi po deseti minutách sbírání (pouze pěkných jablek samozřejmě) si šly hrát. Takže když pak Klárka přišla, že udělali skřítkům domeček a že aby skřítkové nemuseli nic dělat, tak jim teď sbírají jablíčka a oříšky... tak hádejte, kam jsem ji s těmi skřítky poslala (do háje samozřejmě).

Srovnáno v hlavě

Včera jsem si musela přiznat, že fakt hodně stojím o to být vedoucí týmu. Na druhou stranu jsem si jistá, že když jí nebudu, prdlajs se stane. Jenom budu mít o šéfa víc :-)

Jsem skoro na dně

koše se žehlením ;-)

Pomocné ruce

mám dvě. Levou a pravou.

Klídek

Stanu se alkoholikem a budu celé dny zametat chodník před domem.

V bačkorách.

Jako náš soused.

:-)

Neapol

Ráno jsem myslela na Neapol a chtělo se mi brečet (ne, zemřít fakt ne). Vlastně ani nevím proč. Ne proto, že jsem ji neviděla. Spíš když jsem si vybavila, jak hrozný to byl den. Kolik hodin jsme tam vlastně jeli? Pět nebo ještě víc? Pak výstup na Vesuv (donuťte děti lézt na sopku jen proto, že je to sopka) a dopoledne v rozpálených Pompejích. Dlouhé hledání parkoviště a nesení spícího Fildy do přístavu. Přístav, přístav, přístav, přístav .... Nějaký park. A městem zpět k parkovišti. Cestou chvilka klidu v jakési (které vlastně?) bazilice, slzy. S dětmi přecpanými ulicemi, na dlažbě je bolí nohy. Ne, nekoupíme vám zmrzlinu, je moc drahá. "Mami, já bych chtěla tenhle koláč." Přesvědčit tatínka, že takhle už to dál nejde, chce koláč, zaslouží si ho, sakra. Koláče na schodech (špinavých) v nákupní galerii (krásné). Parkoviště, auto, dlouhá cesta zpět, přenášení spících propocených dětí do postýlek.

Už to asi muselo ven.

Bordel na bordel

Nějak se mi to vymyká. Přišla jsem do práce naštvaná už z auta, protože jsem věděla, že tam zase bude bordel. Nejen bordel v prostorách klientů, ale i bordel v kanclu. Připadám si, jak když se hrabu z jámy s odpadkama, ale stěny jsou bahnitý a pořád sjíždím dolů. Doma bordel, v práci bordel, ve službách bordel...

To není chráněné bydlení, to je chlívek. Jenže máme právo po někom chtít, aby si umyl nádobí hned jak dojí, když u nás je ve vaně už týden? (To sice klienti nevědí, ale myslím, že vycítí.)

Už jsem se trochu uklidnila, ale grrr...

Ježíšek

Filda: "Mami, kde bydlí Ježíšek?"
"V nebíčku."
F: "On uz umzel?"
"Jo."
F: "A zase obzivnul?"
"Ano, zase obživnul."
F: "A teď bydlí v nebíčku?"
"Ano."
F: "Huá."

Za sedmnáct minut? Ani omylem!

Úplně mě dostala Diny popisem, jak vypadá jejich ráno. Dostat se za 17 minut se třema dětma z baráku, to je nad moje chápání. Holt kdo umí ten umí.

Já vstávám v 5:30 a dělám Klárce a manželovi svačinu, připravím snídani, když jsem hodně dobrá (málokdy), zvládnu se i proměnit v člověka. Když o tom teď tak přemýšlím, fakt nevím, co mi na tom trvá 45 minut...

V 6:15 budím děti a následuje naše čtvrthodinkové mazlení-tulení, kdy si povídáme, co koho dnes čeká, co se třeba komu zdálo a tak. Pak je vyženu z postýlek a snažím se aby se oblékli, věci mají připravené od večera. Klárka většinou sedí a čučí, Filda se válí na zemi a kňourá. Obvykle nám to s různým stupněm mojí pomoci zabere aspoň deset minut.

Pak snídaně. Když jedí to, co jsem připravila, je to OK. Občas se snaží diskutovat, ale v posledních dnech se mi to podařilo docela vychytat. Jenom je potřeba je dozorovat, aby fakt jedli a neodbíhali k hračkám, nekoukali kde co lítá a Filda aby místo jídla nemluvil.

Tak v sedm jsme najedení a je třeba donutit Klárku, aby si rozčesala vlasy a nehrála si, culíčky/copánky, pak přimět oba aby se dostavili do koupelny a vyčistili si zuby. Doobléknout děti, obléknout matku. Na verandu a botičky - Filda je tradičně hledá, většinou jsou na druhé straně lavičky, než se usadil. Nastupování do auta, odjezd.

Zhruba v 7:35 opouštíme školku a kolem 7:40 jsme ve škole.

Potřebovala bych to tak o 10 minut zrychlit.

Lidský dobrovolník

"Se přihlaště jako lidský dobrovolník, když je vám líto zvířátek na pokusy," říkal nám profesor Jiránek na gymplu. To jen, abych osvětlila název příspěvku, protože od té doby se pro mě slovo dobrovolník s tím "lidský" pojí jaksi mimovolně.

Chtěla jsem psát o tom pánovi, který převádí děti ráno u školy. V Brandýse nebo v Neratovicích mají na přechodech u škol policisty/ky, my máme (lidského) dobrovolníka. Já nevím, jestli mu úřad něco platí, asi to nebude nic moc, a já prostě obdivuju, jak každé ráno v každém počasí tam je.

Děkuju.

Máma nahniličko aneb velká holka

Když jsem včera odvedla Klárku jen ke školním vratům (protože si to tak přála) a viděla, jak ta moje malá velká holčička mizí v "obrovské" chodbě, docela jsem měla slzy v očích.

Pejsek

Klárka brečí v posteli. Chtěla by pejska. Jako já v jejím věku. A zrovna jako já tehdy nechápe, proč to nechceme dovolit...

Žehla

Takový normální dovolenkový den :-) Dopoledne jsem vyžehlila dvě hromady prádla a další dvě čekají na večer.

Ale už běhám jako srnka. Skoro.

Alice

Když viděla, jak chodím, chtěla mi pomoct s kydáním králíků :-) Fakt je, že po dobu, kdy tu s Kajulkou byly mě noha bolela výrazně míň (ne že bychom se o tom v ošetřovatelství neučili), takže jsem nakonec i ty králíky zvládla.
Díky Ali.

Kája se naučila nová slova: kydat, papitán a šušu (chou-chou) :-)

První školní den

Přišly jsme skoro poslední, i když včas, takže Klárka s Damiou sedí v poslední řadě (což při patnácti dětech ve třídě není zase taková dálka). Holky mají za značky žabičku (Klárka) a myšičku :-)

Když měly děti říct, jak se jmenují, vybalila Klárka na paní učitelku celou adresu, včetně čísla domu.

Trochu si fňukla, když nemohla v batohu najít penál.

Když začala paní družinářka mluvit o kroužku keramiky, viditelně ožila a začala mě k sobě volat. Už po něm touží dlouho, tak se konečně dočká.

Nakonec si zapomněla v lavici sáček s bačkůrkama a když si pro něj šla, nějaká holčička jí řekla, že třída už je zavřená, tak se vrátila dolů s pláčem, aniž by si to ověřila. Nakonec s ní pro bačkůrky došla paní učitelka.

Zítra chce jít do družiny až do odpoledne, i když by nemusela, ale budou tam s Damiou, tak si to myslím užije.

K obědu si poručila smažený sýr :-), potvůrka. Ale udělala jsem jí ho a děsně si na něm pochutnala.

A těší se na zítřek.

Nejvíc se jí prý líbila paní učitelka a paní družinářka. Nejmíň se jí líbilo, že to Pavlínka celé proplakala.

Na odstřel

Pane Bože, mě snad budou ještě bolet zuby? Kde mám ten Ibalgin (co si ho normálně neberu, aby bolavá noha jaksepatří bolela a já neměla nutkání dělat kraviny)? Doma? Aha, tak nic.

Dodatek: Našla jsem v šuplíku tři erární Paraleny, tak jsem dva hned slupla.

Hrozná matka

Hroznou matku po ránu hrozně bolí noha.

Děti hrozně zlobí.

Hrozná matka je hrozně nervózní a na děti hrozně řve.

Ach jo.

Plantární aponeuróza

Tak se tedy jmenuje ono bolestivé místo na mojí patě. Je to tuhý vaz, který v plosce nohy chrání všechny šlachy, cévy a nervy, upíná se do hrbolu patní kosti. Zánět tam prý nemám, jen podráždění, což se prý nesprávně nazývá plantární fasciitida a mělo by se nazývat fascióza. Jako bonus jsem se dozvěděla, že mám ploché nohy a to jak podélně, tak příčně. To za dvě hodiny čekání stojí, ne? Ke všemu jsem si mohla prohlédnout svoji patní kost na monitoru počítače.
Takže tak. Pravděpodobně to způsobila zvýšená zátěž při běhání v kombinaci s tím platfusem. Mám si prý pořídit vložky do bot. Sama paní doktorka je prý má i do pohorek a dokonce i do lyžáků. Léčit se začíná ultrazvukem, další metody prý eventuelně přijdou na řadu později (doufám, že nebudou potřeba).

Dodatek: Podle toho, co mi MUDr. řekla v ordinaci, tam zánět nemám. Ve zprávě pro rehabilitaci ho tam mám. Můžu si asi vybrat.

Pípá, pípá, nožka bolí,

ve vysokém obilí ehm na poliklinice v Kyjích se mám zkusit stavit po obědě. Asi holt skončím v práci dřív a půjdu si to tam vysedět.

Megaoslava

Zase tak mega nebyla, u ohně se sešlo osm dospělých a tři děti (Kajulka šla spinkat brzy). Vlastně to bylo docela hezké.

Kvašáky...

... už teda fakt NIKDY nedělám.

Zase to zplesnivělo.

Sakra.

Martínkovy kraťasy né

Asi mám zánět achillovky. Sice mi to až tolik nebránilo ve výletu do Alp, ale to jsem ještě netušila, že to není naražená pata. Noha by prý měla být v klidu a v teple. Hm. Dnes jsem celé dopoledne trdlovala v kuchyni a představa, že odpoledne budu dřepět v kanclu se taky nějak nenaplňuje.
Korunu jsem tomu dala hned ráno. Děti vědí, že mě bolí noha, ale šla jsem s nima do školky pěšky, protože když jsem před domem zjistila, že nemám doklady, nechtělo se mi zpátky. Jenže jsem jim zapomněla věci na převlečení. Klárka si sice mohla vzít kraťasy, ale chtěla šatičky. Chtěla je tolik, že by raději zůstala celý den v teplákách. Dokonce tolik, že vymyslela, abych jí je ještě donesla. Filda měl jen tepláky ve kterých přišel. Zželelo se nás spřátelené matce, svlékla svého synka ze "školkových" kraťasů, natáhla mu "slušné" a nabídla ty školkové Fildovi. Tak útrpný výraz jsem fakt dlouho neviděla. Martínkovy kraťasy prostě né.
A co udělala ubohá pajdající matka? Dopajdala domů, kde sebrala žádané oblečení, ale i ty doklady a do školky jim to dovezla.

Lepší

Včera jsem myslela, že budu psát "Aby toho nebylo málo II." NĚCO my sežralo všechny čekanky, asi slimáci. Špenátu je už jen půl řádku. Sklidili jsme mrkev - je jí po dně přepravky a tak ze třetiny je různě okousaná a ohnilá. Chjó.

Jenže pak jsme vyloupali pět pytlíků kukuřice. Dneska jsem zavařila šest sklenic okurek, naložila do soudku kvašáky a když jsem si nesla mísu nádherných velikých paprik na naplnění, musela jsem uznat, že to není zase taková hrůza.

Asi se nemůže vždycky vydařit všechno. Ale proč sakra?

Aby toho nebylo málo

Mrkev prý hnije. Včera jsme ve sklepě přebírali plesnivějící (letošní!) brambory. Králíci chcípaj na kokcidiózu. Jak dlouho se ještě budeme tvářit, že nám to takhle vyhovuje?

Je to jako síť

Komfortní zóna

Kdyby nám někdo řekl, že tenhle postřik je na dřepčíka úplně skvělej nebo že tyhle granule vyhuběj všechny slimáky široko daleko, asi bychom to neřešili a šli to vyzkoušet. Ale zeleninová polykultura? Zvýšené záhony? Permakulturní zahrada?

Já nevím. Vím jen, že mám hrozně málo času. Vlastně ne, mám ho tolik, co všichni ostatní - každý den přesně 24 hodin, 1440 minut. Nechci už svoje minuty utrácet s myšlenkou na "až někdy"... Nechci se těšit na víkend, kdy si možná (a spíš ne), urvu pár svých minut pro sebe. "Až někdy" znamená NIKDY.

Tradiční hospodaření s plevelem, rytím a postřiky tak, jak jsme ho zdědili po předcích je naše komfortní zóna. Nic jiného neumíme. A máme strach to dědictví jen tak zahodit, protože co když to nové nebude fungovat. Co když nebudeme mít dost svých brambor na celou zimu? Co když nebudeme mít česnek? Co když... jednou předáme dětem stejný balvan. Zahradu, kterou jsme si vlastně ani moc neužili.

Vystoupit z této komfortní zóny bude vyžadovat odvahu. Odvahu obhájit si, hlavně sami před sebou, že smíme jít jinou cestou.

Hodnoty

Dnes jsem poprvé při práci s klientem nakousla téma hodnot. Dozvěděla jsem se možná víc, než za celou předchozí spolupráci. I když abych si to zase nemalovala. Ale je možné, že tudy skutečně vede cesta.

Zrcátko

Jsme na vrcholu Hohe Riffl ve výšce 3346 metrů nad mořem a Dáša (poté, co nám téměř sama vyšlapala cestu na vrchol) vytahuje zrcátko a upravuje se. Měla bych se nad sebou zamyslet.

Jezevec, muška jenom zlatá

Zase jsme měli štěstí. Cestou na hory mi v Německu na dálnici pod kola vběhl jezevec. Tedy, manžel říká, že to byl jezevec, já jen pak zahlédla v dálce u krajnice ležet docela velké zvíře. Já ho totiž naštěstí neviděla, takže jsem se mu nezačala vyhýbat. Měla jsem jen pocit, že jsme přejeli něco fakt velkého. Honza v autě za mnou ho bohužel viděl, jak se od našeho auta kutálí na ně. Skončili v příkopě, ale kromě auta se naštěstí nikomu nic nestalo.

Honzovo auto bylo pojízdné, tak jsme se vrátili do Čech a celou cestu zvažovali, zda jet či nejet, kde vzít druhé auto a kdo do toho půjde podruhé. Nakonec jsme si u Filipa a Stáni upekli pizzu, prospali se a vyrazili v oslabené sestavě ještě s Dášou.

A ona to fakt čte?

Tak se prý zeptala tchýně, když jí manžel mailoval, jakou knihu bych chtěla k svátku :-)
No jo, já to fakt čtu. Po několika letech, kdy jsem na otázky po knihách odpovídala vždycky "něco od Vaculíka", jsem se rozhodla, že se asi otrávím knihama o osobním růstu. No, k otravě zatím nedošlo. Fakt mě baví i ta (pro mě) ekonomická šílenost, co mám teď rozečtenou.

Batoh...

... byla první věc po budíku, kterou jsem ráno uviděla. Tak tedy jedeme. A zase cítím jak nechci. Až budu tam, bude to dobrý, ale odjet je vždycky hrozně těžký. Nerada opouštím děti, i když mě někdy pěkně lezou na nervy. Na druhou stranu nemůžu neodjet - těší se na pět dní s babičkou. Nerada opouštím domov.

Vůdčí hodnoty

V neděli jsem jela na houby. Sama. Vstala jsem ráno v 5:20 a vyrazila. O houby vlastně až tolik nešlo, ale konečně jsem měla čas opravdu v klidu přemýšlet o svých hodnotách, aspoň tak to tedy vidím teď.

A na co jsem zatím přišla? Na krátký seznam věcí, kterým ve svém životě připisuji určitou hodnotu a na nichž chci stavět své osobní poslání. Asi ještě není úplný, ale nevadí.

Takže jen seznam, protože komentáře k jednotlivým položkám jednak ještě nemám a jednak si je nechám (aspoň zatím) jen pro sebe:
1. Rodina (manžel a děti)
2. Práce
3. Osobní růst
4. Fyzická kondice
5. Přátelé
6. Ekologie

Seznam, ač tak vypadá, není prioritizovaný, to všechno teprve přijde.

Měli jsme štěstí

Leží nám kukuřice, tráva vypadá, jak kdyby ji zvalchovalo stádo slonů a v bazénu chybí (!) snad 30 cm vody. Ale to je tak asi všechno. Na to, jak hrozně ta bouřka a vichřice vypadala vlastně pohodička. Kamarádi na Spořilově mají rozbité okno a všude vodu, kamarádi na Libuši přišli o střechu.

Zase mě to přivedlo k úvahám o spravedlnosti a o tom, jak my vlastně máme pořád štěstí, že se nám nic hrozného neděje. Asi jsem prostě spokojená nebo co. Ale ono se i nám děje, jenom jak v tom člověk žije, tak mu to tak hrozné nepřijde, protože se tím musí prokousat. Jako když někomu říkám, že náš syn na jedno ucho ohluchl nebo že dědu (tátu a tchána) nám zabil strom na naší zahradě.

Sobotní běh

V sobotu chtěly moje dvě empétrojky jít běhat se mnou. Dostali tedy helmičku a kolo a vyrazili jsme na silničku (do lesa jsem si netroufla, jednak pro malýho daleko a hlavně pořád prší, takže tahat kola kopřivama se mi nechtělo). Sice to byl tentokrát fakt "výklus", protože Filda mi nestačil ani omylem - a to jsem si myslela, jak pomalu běhám - ale ty nervy! Kdepak, raději zůstanu osamělým běžcem :-)

Ranní ptáče...

... dál doskáče, ale víc toho sežere (mám vyzkoušené) a dřív chcípne (to se uvidí). Ale moc by se mi hodilo se takovým ranním ptáčetem stát. Zvláště, když to má samé výhody.

Ale vážně, za chvíli skončí manželovi dovolená a kde já budu se svým večerním běháním, když se zase začne vracet v sedm večer a později. Navíc bych tu večerní půlhodinku raději věnovala dětem a vzhledem k té naší prvňačce si myslím, že to bude i potřeba.
On vlastně v mém případě není až takový problém vstát ráno dříve, jako spíš dostat se večer dříve do postele. So make it a habit :-)

Takže vyhlašuju nový (další) boj! Asi by se to dalo stihnout tak, jak píše Dominik Dědíček ve svém komentáři. Takže od zítřka pěkně vstávání v pět dvacet a protože mi 4-5 hodin spánku určitě stačit nebudou, tak pěkně po desáté do postele :-)

Maso

Teda já mám masíčko ráda, ale že bych ho musela mít ve všem... A na větu: "A nemohl by se tam dát kousek masa?" jsem vyloženě alergická. Ve středu jsem dělala těstoviny s cuketou, to jsem ještě podlehla, ale dneska mám v plánu fleky s houbama, oblíbené to jídlo mého dětství a zase prý jestli by se nemohl kousek masa. Tůůůdle.

No tak dobře, udělám mu ho zvlášť, ať si to zamíchá.

Zrcadlo, zrcadlo...

Ráno jsem se při oblíkání koukala do zrcadla a lidi, já jsem fakt zhubla :-) Miluju běhání, nejen, že si báječně odpočinu, ale asi si budu muset přidělat do pásku další dírku, vážně mi začínají padat kalhoty.

A recept?

Teda kromě toho běhání... Vlastně už nic moc. Nežrat do bezvědomí a jídlo si vychutnávat. A to mi docela jde.

Narozeniny

Když už se slaví, měl by mít oslavu každý člen rodiny. Já ji předloni neměla vůbec a loni jen takovou lepší sváču, ke které jsem teda udělala dort... Prý jsem zapšklá, když se teď neválím nadšením při organizaci víkendové megaoslavy mého drahého muže. No jo, asi jsem. Ale muselo to tak být?

Kachna

Tak prý jsem indický běžec. Říká někdo, kdo za mnou jel chvilku autem. Prý se u běhání moc klátím a spotřebuju moc energie... a já si celou dobu myslela, že o to tu právě jde :-) Kdepak zatím kašlu na styl, zatím jsem ráda, že se dokážu nezastavit a doběhnu až domů.

Proč...

si musí klienti pouštět nahlas techno, zrovna když jsem se rozhodla, že budu celý den fakt usilovně pracovat a dodělám všechny resty?

Umění říct si o pomoc

Já to prý neumím. Jasně, vždycky čekám, až někomu dojde, že bych ji potřebovala a pak jsem naštvaná, že to nikomu nedošlo.
Asi jako když se Drahý nedomluví s (mými) rodiči, že budeme v srpnu předělávat dětský pokoj a potřebovali bychom, aby nám pohlídali děti. A pak je naštvaný, že je nenapadne, že by se o ně měli přihlásit.
Tak tím se nám včera podělal ten večer.

Běh - povinná součást duševní hygieny v sociální práci :-)

Včera jsem byla v práci od rána a zastavila jsem se až někdy ve čtyři odpoledne, kdy došla Andrea pro čínu a konečně jsme se najedly teplého jídla. A pak to zase pokračovalo... v poslední době nebývá moc takových dnů. Domů jsem dojela docela vyšťavená, ale už v autě mě napadlo, že až usnou děti, nebylo by špatné vyměnit ranní jogging za večerní.
Nechtělo se mi běžet obvyklé tři a půl kilometru po asfaltu, tak jsem si řekla, že ty louže u remízku nějak přeskáču a bahna snad nebude tolik. Nakonec jsem to oběhla kopřivama, jak říkala babička - nebudu mít aspoň "regma". Vzala jsem to k silnici a podél kasáren k lesu, tam jsem zjistila, že se mi ještě chce a kupodivu ještě můžu a tak jsem si oběhla i kousek lesa po pískové pěšince.
Doma jsem si natrhala rajčata, dobromysl a okurku, udělala si salát a pak se s čistou hlavou pustila do úklidu... než se to trochu podělalo, ale to jindy.
Běh by měl být součástí pracovních povinností každého sociálního pracovníka :-)

O zahradě

Zahradu jsme zdědili... Tchán se na ní dřel víkend co víkend, až si ho jednou vzala. Zdědili jsme tedy zahradu a s ní i tchánovu dřinu. A najednou se objeví jakýsi pan Svoboda a pojmy jako ekozahrada a permakultura a celé se to tváří tak, že bychom se snad nemuseli nadřít tolik. Jenom by to asi znamenalo změnu myšlení a smýšlení o zahradě. Nevím, jestli jsme schopni vystoupit z vlaku, který holýma rukama roztlačili naši předkové. A jestli vůbec smíme. Jenom bych ráda našim dětem jednou odkázala krásnou a funkční zahradu, která se o sebe více méně postará sama, namísto dřiny (a někdy i bezmoci a vzteku).

Housenka

... byla dnes ve Večerníčku. Kvůli ní tu teď sedím ve dveřích dětského pokoje s notebookem na klíně. Žrala, co jí přišlo do cesty a rostla jako z vody, takže Klárka se jí teď bojí. Kvůli housence: asi nedovybalím věci z víkendu, nezavařím těch pár okurek, co jsem sebrala na zahradě, neumyju nádobí, nevyžehlím už ani kapesník... nebo to všechno udělám a nepůjdu ráno běhat, protože se určitě nedostanu do deseti do postele, abych dokázala v pět vstávat. Blbá housenka.

První...

Můj první příspěvek na blog... Nečekala jsem, že ho budu smolit v lehké opilosti na autobusové zastávce, ale večer byl tak prima, že stojí za zaznamenání. Ono je to vlastně i k tématu. Je docela fajn, někdy se vykašlat na timemanagement a strávit večer v hospodě u piva. Nebýt chvíli máma a manželka, ale přitom jimi pořád být, jen trochu jinak. A vlastně ani nekašlat na ten timemanagement, jen si podobný večer jednou za čas zařadit do programu. Prostě "Make It All WORK" :-)