Milý V.,
asi je to opravdu podzimem, někdy na mě, vzlášť když jedu sama v autě, přicházejí smutné nálady. Ta dnešní byla věnovaná Tobě, možná proto že se blíží to smutné výročí. Už dávno s tím nebojuju, nechám to prostě přijít a odejít, vlastně to tak míň bolí.
Ze začátku jsem myslela, že se z Tebe zblázním. Zvláštní soužití s tchánem na víkend. Z legrace jsem říkala, že zatímco jiné ženy mají tchýni, já mám tchána. Postupně jsme si ale dokázali nějak vymezit prostor a když se narodily děti a já zůstala doma, musím přiznat, že jsem každý pátek netrpělivě vyhlížela Tvoje auto. Těšila jsem se, jak Klárka začne jásat, jak na ni budeš ťukat a dělat opičky přes sklo dveří do zahrady. Byl jsi prima dědeček. Vzpomínám, jak jsi s ní sel ředkvičky nebo sázel brambory, jak ses dokázal přizpůsobit jejímu tempu (já už bych dávno vyletěla z kůže a od práce ji vyhodila). Škoda, že Filda byl tak malý. Ví, že měl dědu, pozná Tě na fotkách, ale nevím, kolik si toho pamatuje. Doufám, že je vidíš, když Ti občas "mávají do nebíčka". Já sice nemávám, ale občas na zahradě přeruším rozdělanou práci, obrátím oči k nebi a ptám se, jestli to dělám dobře, někdy žádám o radu a občas, když se mi něco na zahradě povede, si představuju, jak by ses na to díval Ty.
Nevím, jestli bylo vůbec v lidských silách tě zachránit. Snažím se jen věřit, že jsem udělala všechno, co jsem mohla. Už to budou tři roky.
Žádné komentáře:
Okomentovat