Pocity viny

Jak jsem jen mohla být tak hnusná? Omluvila jsem se, bylo a je mi to opravdu líto, ale copak to stačí? Copak to dokáže smazat všechno, co jsem řekla před tím? Jak se vůbec nějaká žena může takhle chovat ke svému nemocnému manželovi?

H. teď lítá někde po doktorech, nevolá a já se tu bojím a je mi všeho tak líto.

Sopka

Jsem zlá, příšerně. Je toho na mě moc, mám pocit, že jsem na všechno sama (jen si mít s kým promluvit, sakra), nevím, jak z toho ven a koušu.

O víkendu už to muselo ven. Bouchla jsem jak sopka a chrlila lávu. Co na tom, že H. byl nemocný, aspoň nemohl nikam zdrhnout a konečně musel poslouchat, co říkám. Prý je taky ve stresu. Já to chápu, ale já se snažila tolikrát to řešit, tolikrát s ním mluvit. On jen přijde domů, vezme si k večeři noviny a mlčí. Už to bude víc než rok, kdy jsem o tom začala poprvé, možná skoro dva.

Je toho tolik - doma neuvěřitelnej bordel. Když jedu z práce, bolí mě břicho už dopředu, jak se mi nechce domů. Prý tak to ukliď. Ano, už jsem se párkrát vyhecovala, občas nám uklidí moje zlatá tchýně, když hlídá děti, ale co to má za cenu, když to nevydrží víc než dva týdny? Já přece nechci, aby myl podlahu, záchod, utíral prach... Bohatě by mi stačilo, kdyby si uklidil po sobě. Prý můžu v úterý, když odpoledne nemám nic já ani děti, přijet z práce a hodinu a půl uklízet a pak je teprve jít vyzvednout. Chápete to? V úterý někdy chodíme ze školy a školky pěšky, krmíme kachny nebo se stavíme na hřišti, pak jdeme na zahradu nebo dělat něco společně doma (třeba večeři, něco upéct nebo vyrobit). No a obvyklá rutina - úkoly, králíci, teď přibude i zahrada. V pondělí a ve čtvrtek mají děti kroužky, ve středu já odpolední. Mám se vzdát úterního odpoledne kvůli umyté podlaze?

Obdivuju Amélii, jak to zvládá, možná bych si neměla stěžovat, ale spíš se inspirovat. Zase tak těžké to tedy nemám.

Tohle jsem asi potřebovala, trochu se vypsat, snad někdo "poslouchá". Začínám mít zase chuť se s tím porvat. Jednou to dokážu, vím to.

"Hřeju si dlaně o hrnek čaje

a ty jíš párek s hořčicí za skleněnou zdí."

Znáte to někdo? Tahle básnička vyšla kdysi v Pionýru (nebo už to byl Filip?) v rubrice o mladých básnících. Bohužel si nepamatuji ani jméno autorky, vím jen, že to byla dívka. V poslední době na ni často myslím.

Pokračovala v tom smyslu, že ta zeď je hladká, jen v jednom místě je klika, ona se zvedne a stiskne tu kliku, zeď se zhroutí a střepy se jí zaryjí do těla - celá zakrvácená se dopotácí k němu a on se jen ironicky podívá. Vrátí se tedy na své místo a když se otočí, ta stěna je tam znovu, neporušená, jen klika spadla na zem. Zvedne ji, potlačí touhu vyhodit ji z okna a uloží ji na dno zásuvky, "co kdyby někdy".

Kolik té holce mohlo být? Šestnáct? Jak to mohla tak přesně vědět?

Mamí, já nemůžu dolů

Faster

Dnes jsme na angličtině mluvili o tom, jak žijeme stále rychleji. Přemýšlela jsem cestou domů, jak to vlastně není dobré, jak ráda bych zpomalila.
Doma jsem za 20 minut stihla svačinu (sníst), přečíst novinové titulky, sbalit dětem věci na kroužky, uvařit vajíčka na večeři a napsat tento post. A teď mě omluvte, letím pro děti a na nákup : -

Ráno jdu běhat

;-) ráno vstanu s půjdu běhat. A proč to sem píšu? Takový malý neškodný donucovací prostředek... ehm motivační jsem chtěla napsat.

Sedmikráskový sirup

To teprve bude.