Sopka

Jsem zlá, příšerně. Je toho na mě moc, mám pocit, že jsem na všechno sama (jen si mít s kým promluvit, sakra), nevím, jak z toho ven a koušu.

O víkendu už to muselo ven. Bouchla jsem jak sopka a chrlila lávu. Co na tom, že H. byl nemocný, aspoň nemohl nikam zdrhnout a konečně musel poslouchat, co říkám. Prý je taky ve stresu. Já to chápu, ale já se snažila tolikrát to řešit, tolikrát s ním mluvit. On jen přijde domů, vezme si k večeři noviny a mlčí. Už to bude víc než rok, kdy jsem o tom začala poprvé, možná skoro dva.

Je toho tolik - doma neuvěřitelnej bordel. Když jedu z práce, bolí mě břicho už dopředu, jak se mi nechce domů. Prý tak to ukliď. Ano, už jsem se párkrát vyhecovala, občas nám uklidí moje zlatá tchýně, když hlídá děti, ale co to má za cenu, když to nevydrží víc než dva týdny? Já přece nechci, aby myl podlahu, záchod, utíral prach... Bohatě by mi stačilo, kdyby si uklidil po sobě. Prý můžu v úterý, když odpoledne nemám nic já ani děti, přijet z práce a hodinu a půl uklízet a pak je teprve jít vyzvednout. Chápete to? V úterý někdy chodíme ze školy a školky pěšky, krmíme kachny nebo se stavíme na hřišti, pak jdeme na zahradu nebo dělat něco společně doma (třeba večeři, něco upéct nebo vyrobit). No a obvyklá rutina - úkoly, králíci, teď přibude i zahrada. V pondělí a ve čtvrtek mají děti kroužky, ve středu já odpolední. Mám se vzdát úterního odpoledne kvůli umyté podlaze?

Obdivuju Amélii, jak to zvládá, možná bych si neměla stěžovat, ale spíš se inspirovat. Zase tak těžké to tedy nemám.

Tohle jsem asi potřebovala, trochu se vypsat, snad někdo "poslouchá". Začínám mít zase chuť se s tím porvat. Jednou to dokážu, vím to.