Ráno jsem myslela na Neapol a chtělo se mi brečet (ne, zemřít fakt ne). Vlastně ani nevím proč. Ne proto, že jsem ji neviděla. Spíš když jsem si vybavila, jak hrozný to byl den. Kolik hodin jsme tam vlastně jeli? Pět nebo ještě víc? Pak výstup na Vesuv (donuťte děti lézt na sopku jen proto, že je to sopka) a dopoledne v rozpálených Pompejích. Dlouhé hledání parkoviště a nesení spícího Fildy do přístavu. Přístav, přístav, přístav, přístav .... Nějaký park. A městem zpět k parkovišti. Cestou chvilka klidu v jakési (které vlastně?) bazilice, slzy. S dětmi přecpanými ulicemi, na dlažbě je bolí nohy. Ne, nekoupíme vám zmrzlinu, je moc drahá. "Mami, já bych chtěla tenhle koláč." Přesvědčit tatínka, že takhle už to dál nejde, chce koláč, zaslouží si ho, sakra. Koláče na schodech (špinavých) v nákupní galerii (krásné). Parkoviště, auto, dlouhá cesta zpět, přenášení spících propocených dětí do postýlek.
Už to asi muselo ven.
Žádné komentáře:
Okomentovat