Na odstřel

Pane Bože, mě snad budou ještě bolet zuby? Kde mám ten Ibalgin (co si ho normálně neberu, aby bolavá noha jaksepatří bolela a já neměla nutkání dělat kraviny)? Doma? Aha, tak nic.

Dodatek: Našla jsem v šuplíku tři erární Paraleny, tak jsem dva hned slupla.

Hrozná matka

Hroznou matku po ránu hrozně bolí noha.

Děti hrozně zlobí.

Hrozná matka je hrozně nervózní a na děti hrozně řve.

Ach jo.

Plantární aponeuróza

Tak se tedy jmenuje ono bolestivé místo na mojí patě. Je to tuhý vaz, který v plosce nohy chrání všechny šlachy, cévy a nervy, upíná se do hrbolu patní kosti. Zánět tam prý nemám, jen podráždění, což se prý nesprávně nazývá plantární fasciitida a mělo by se nazývat fascióza. Jako bonus jsem se dozvěděla, že mám ploché nohy a to jak podélně, tak příčně. To za dvě hodiny čekání stojí, ne? Ke všemu jsem si mohla prohlédnout svoji patní kost na monitoru počítače.
Takže tak. Pravděpodobně to způsobila zvýšená zátěž při běhání v kombinaci s tím platfusem. Mám si prý pořídit vložky do bot. Sama paní doktorka je prý má i do pohorek a dokonce i do lyžáků. Léčit se začíná ultrazvukem, další metody prý eventuelně přijdou na řadu později (doufám, že nebudou potřeba).

Dodatek: Podle toho, co mi MUDr. řekla v ordinaci, tam zánět nemám. Ve zprávě pro rehabilitaci ho tam mám. Můžu si asi vybrat.

Pípá, pípá, nožka bolí,

ve vysokém obilí ehm na poliklinice v Kyjích se mám zkusit stavit po obědě. Asi holt skončím v práci dřív a půjdu si to tam vysedět.

Megaoslava

Zase tak mega nebyla, u ohně se sešlo osm dospělých a tři děti (Kajulka šla spinkat brzy). Vlastně to bylo docela hezké.

Kvašáky...

... už teda fakt NIKDY nedělám.

Zase to zplesnivělo.

Sakra.

Martínkovy kraťasy né

Asi mám zánět achillovky. Sice mi to až tolik nebránilo ve výletu do Alp, ale to jsem ještě netušila, že to není naražená pata. Noha by prý měla být v klidu a v teple. Hm. Dnes jsem celé dopoledne trdlovala v kuchyni a představa, že odpoledne budu dřepět v kanclu se taky nějak nenaplňuje.
Korunu jsem tomu dala hned ráno. Děti vědí, že mě bolí noha, ale šla jsem s nima do školky pěšky, protože když jsem před domem zjistila, že nemám doklady, nechtělo se mi zpátky. Jenže jsem jim zapomněla věci na převlečení. Klárka si sice mohla vzít kraťasy, ale chtěla šatičky. Chtěla je tolik, že by raději zůstala celý den v teplákách. Dokonce tolik, že vymyslela, abych jí je ještě donesla. Filda měl jen tepláky ve kterých přišel. Zželelo se nás spřátelené matce, svlékla svého synka ze "školkových" kraťasů, natáhla mu "slušné" a nabídla ty školkové Fildovi. Tak útrpný výraz jsem fakt dlouho neviděla. Martínkovy kraťasy prostě né.
A co udělala ubohá pajdající matka? Dopajdala domů, kde sebrala žádané oblečení, ale i ty doklady a do školky jim to dovezla.

Lepší

Včera jsem myslela, že budu psát "Aby toho nebylo málo II." NĚCO my sežralo všechny čekanky, asi slimáci. Špenátu je už jen půl řádku. Sklidili jsme mrkev - je jí po dně přepravky a tak ze třetiny je různě okousaná a ohnilá. Chjó.

Jenže pak jsme vyloupali pět pytlíků kukuřice. Dneska jsem zavařila šest sklenic okurek, naložila do soudku kvašáky a když jsem si nesla mísu nádherných velikých paprik na naplnění, musela jsem uznat, že to není zase taková hrůza.

Asi se nemůže vždycky vydařit všechno. Ale proč sakra?

Aby toho nebylo málo

Mrkev prý hnije. Včera jsme ve sklepě přebírali plesnivějící (letošní!) brambory. Králíci chcípaj na kokcidiózu. Jak dlouho se ještě budeme tvářit, že nám to takhle vyhovuje?

Je to jako síť

Komfortní zóna

Kdyby nám někdo řekl, že tenhle postřik je na dřepčíka úplně skvělej nebo že tyhle granule vyhuběj všechny slimáky široko daleko, asi bychom to neřešili a šli to vyzkoušet. Ale zeleninová polykultura? Zvýšené záhony? Permakulturní zahrada?

Já nevím. Vím jen, že mám hrozně málo času. Vlastně ne, mám ho tolik, co všichni ostatní - každý den přesně 24 hodin, 1440 minut. Nechci už svoje minuty utrácet s myšlenkou na "až někdy"... Nechci se těšit na víkend, kdy si možná (a spíš ne), urvu pár svých minut pro sebe. "Až někdy" znamená NIKDY.

Tradiční hospodaření s plevelem, rytím a postřiky tak, jak jsme ho zdědili po předcích je naše komfortní zóna. Nic jiného neumíme. A máme strach to dědictví jen tak zahodit, protože co když to nové nebude fungovat. Co když nebudeme mít dost svých brambor na celou zimu? Co když nebudeme mít česnek? Co když... jednou předáme dětem stejný balvan. Zahradu, kterou jsme si vlastně ani moc neužili.

Vystoupit z této komfortní zóny bude vyžadovat odvahu. Odvahu obhájit si, hlavně sami před sebou, že smíme jít jinou cestou.

Hodnoty

Dnes jsem poprvé při práci s klientem nakousla téma hodnot. Dozvěděla jsem se možná víc, než za celou předchozí spolupráci. I když abych si to zase nemalovala. Ale je možné, že tudy skutečně vede cesta.

Zrcátko

Jsme na vrcholu Hohe Riffl ve výšce 3346 metrů nad mořem a Dáša (poté, co nám téměř sama vyšlapala cestu na vrchol) vytahuje zrcátko a upravuje se. Měla bych se nad sebou zamyslet.

Jezevec, muška jenom zlatá

Zase jsme měli štěstí. Cestou na hory mi v Německu na dálnici pod kola vběhl jezevec. Tedy, manžel říká, že to byl jezevec, já jen pak zahlédla v dálce u krajnice ležet docela velké zvíře. Já ho totiž naštěstí neviděla, takže jsem se mu nezačala vyhýbat. Měla jsem jen pocit, že jsme přejeli něco fakt velkého. Honza v autě za mnou ho bohužel viděl, jak se od našeho auta kutálí na ně. Skončili v příkopě, ale kromě auta se naštěstí nikomu nic nestalo.

Honzovo auto bylo pojízdné, tak jsme se vrátili do Čech a celou cestu zvažovali, zda jet či nejet, kde vzít druhé auto a kdo do toho půjde podruhé. Nakonec jsme si u Filipa a Stáni upekli pizzu, prospali se a vyrazili v oslabené sestavě ještě s Dášou.

A ona to fakt čte?

Tak se prý zeptala tchýně, když jí manžel mailoval, jakou knihu bych chtěla k svátku :-)
No jo, já to fakt čtu. Po několika letech, kdy jsem na otázky po knihách odpovídala vždycky "něco od Vaculíka", jsem se rozhodla, že se asi otrávím knihama o osobním růstu. No, k otravě zatím nedošlo. Fakt mě baví i ta (pro mě) ekonomická šílenost, co mám teď rozečtenou.

Batoh...

... byla první věc po budíku, kterou jsem ráno uviděla. Tak tedy jedeme. A zase cítím jak nechci. Až budu tam, bude to dobrý, ale odjet je vždycky hrozně těžký. Nerada opouštím děti, i když mě někdy pěkně lezou na nervy. Na druhou stranu nemůžu neodjet - těší se na pět dní s babičkou. Nerada opouštím domov.

Vůdčí hodnoty

V neděli jsem jela na houby. Sama. Vstala jsem ráno v 5:20 a vyrazila. O houby vlastně až tolik nešlo, ale konečně jsem měla čas opravdu v klidu přemýšlet o svých hodnotách, aspoň tak to tedy vidím teď.

A na co jsem zatím přišla? Na krátký seznam věcí, kterým ve svém životě připisuji určitou hodnotu a na nichž chci stavět své osobní poslání. Asi ještě není úplný, ale nevadí.

Takže jen seznam, protože komentáře k jednotlivým položkám jednak ještě nemám a jednak si je nechám (aspoň zatím) jen pro sebe:
1. Rodina (manžel a děti)
2. Práce
3. Osobní růst
4. Fyzická kondice
5. Přátelé
6. Ekologie

Seznam, ač tak vypadá, není prioritizovaný, to všechno teprve přijde.

Měli jsme štěstí

Leží nám kukuřice, tráva vypadá, jak kdyby ji zvalchovalo stádo slonů a v bazénu chybí (!) snad 30 cm vody. Ale to je tak asi všechno. Na to, jak hrozně ta bouřka a vichřice vypadala vlastně pohodička. Kamarádi na Spořilově mají rozbité okno a všude vodu, kamarádi na Libuši přišli o střechu.

Zase mě to přivedlo k úvahám o spravedlnosti a o tom, jak my vlastně máme pořád štěstí, že se nám nic hrozného neděje. Asi jsem prostě spokojená nebo co. Ale ono se i nám děje, jenom jak v tom člověk žije, tak mu to tak hrozné nepřijde, protože se tím musí prokousat. Jako když někomu říkám, že náš syn na jedno ucho ohluchl nebo že dědu (tátu a tchána) nám zabil strom na naší zahradě.

Sobotní běh

V sobotu chtěly moje dvě empétrojky jít běhat se mnou. Dostali tedy helmičku a kolo a vyrazili jsme na silničku (do lesa jsem si netroufla, jednak pro malýho daleko a hlavně pořád prší, takže tahat kola kopřivama se mi nechtělo). Sice to byl tentokrát fakt "výklus", protože Filda mi nestačil ani omylem - a to jsem si myslela, jak pomalu běhám - ale ty nervy! Kdepak, raději zůstanu osamělým běžcem :-)

Ranní ptáče...

... dál doskáče, ale víc toho sežere (mám vyzkoušené) a dřív chcípne (to se uvidí). Ale moc by se mi hodilo se takovým ranním ptáčetem stát. Zvláště, když to má samé výhody.

Ale vážně, za chvíli skončí manželovi dovolená a kde já budu se svým večerním běháním, když se zase začne vracet v sedm večer a později. Navíc bych tu večerní půlhodinku raději věnovala dětem a vzhledem k té naší prvňačce si myslím, že to bude i potřeba.
On vlastně v mém případě není až takový problém vstát ráno dříve, jako spíš dostat se večer dříve do postele. So make it a habit :-)

Takže vyhlašuju nový (další) boj! Asi by se to dalo stihnout tak, jak píše Dominik Dědíček ve svém komentáři. Takže od zítřka pěkně vstávání v pět dvacet a protože mi 4-5 hodin spánku určitě stačit nebudou, tak pěkně po desáté do postele :-)

Maso

Teda já mám masíčko ráda, ale že bych ho musela mít ve všem... A na větu: "A nemohl by se tam dát kousek masa?" jsem vyloženě alergická. Ve středu jsem dělala těstoviny s cuketou, to jsem ještě podlehla, ale dneska mám v plánu fleky s houbama, oblíbené to jídlo mého dětství a zase prý jestli by se nemohl kousek masa. Tůůůdle.

No tak dobře, udělám mu ho zvlášť, ať si to zamíchá.

Zrcadlo, zrcadlo...

Ráno jsem se při oblíkání koukala do zrcadla a lidi, já jsem fakt zhubla :-) Miluju běhání, nejen, že si báječně odpočinu, ale asi si budu muset přidělat do pásku další dírku, vážně mi začínají padat kalhoty.

A recept?

Teda kromě toho běhání... Vlastně už nic moc. Nežrat do bezvědomí a jídlo si vychutnávat. A to mi docela jde.

Narozeniny

Když už se slaví, měl by mít oslavu každý člen rodiny. Já ji předloni neměla vůbec a loni jen takovou lepší sváču, ke které jsem teda udělala dort... Prý jsem zapšklá, když se teď neválím nadšením při organizaci víkendové megaoslavy mého drahého muže. No jo, asi jsem. Ale muselo to tak být?

Kachna

Tak prý jsem indický běžec. Říká někdo, kdo za mnou jel chvilku autem. Prý se u běhání moc klátím a spotřebuju moc energie... a já si celou dobu myslela, že o to tu právě jde :-) Kdepak zatím kašlu na styl, zatím jsem ráda, že se dokážu nezastavit a doběhnu až domů.

Proč...

si musí klienti pouštět nahlas techno, zrovna když jsem se rozhodla, že budu celý den fakt usilovně pracovat a dodělám všechny resty?

Umění říct si o pomoc

Já to prý neumím. Jasně, vždycky čekám, až někomu dojde, že bych ji potřebovala a pak jsem naštvaná, že to nikomu nedošlo.
Asi jako když se Drahý nedomluví s (mými) rodiči, že budeme v srpnu předělávat dětský pokoj a potřebovali bychom, aby nám pohlídali děti. A pak je naštvaný, že je nenapadne, že by se o ně měli přihlásit.
Tak tím se nám včera podělal ten večer.

Běh - povinná součást duševní hygieny v sociální práci :-)

Včera jsem byla v práci od rána a zastavila jsem se až někdy ve čtyři odpoledne, kdy došla Andrea pro čínu a konečně jsme se najedly teplého jídla. A pak to zase pokračovalo... v poslední době nebývá moc takových dnů. Domů jsem dojela docela vyšťavená, ale už v autě mě napadlo, že až usnou děti, nebylo by špatné vyměnit ranní jogging za večerní.
Nechtělo se mi běžet obvyklé tři a půl kilometru po asfaltu, tak jsem si řekla, že ty louže u remízku nějak přeskáču a bahna snad nebude tolik. Nakonec jsem to oběhla kopřivama, jak říkala babička - nebudu mít aspoň "regma". Vzala jsem to k silnici a podél kasáren k lesu, tam jsem zjistila, že se mi ještě chce a kupodivu ještě můžu a tak jsem si oběhla i kousek lesa po pískové pěšince.
Doma jsem si natrhala rajčata, dobromysl a okurku, udělala si salát a pak se s čistou hlavou pustila do úklidu... než se to trochu podělalo, ale to jindy.
Běh by měl být součástí pracovních povinností každého sociálního pracovníka :-)

O zahradě

Zahradu jsme zdědili... Tchán se na ní dřel víkend co víkend, až si ho jednou vzala. Zdědili jsme tedy zahradu a s ní i tchánovu dřinu. A najednou se objeví jakýsi pan Svoboda a pojmy jako ekozahrada a permakultura a celé se to tváří tak, že bychom se snad nemuseli nadřít tolik. Jenom by to asi znamenalo změnu myšlení a smýšlení o zahradě. Nevím, jestli jsme schopni vystoupit z vlaku, který holýma rukama roztlačili naši předkové. A jestli vůbec smíme. Jenom bych ráda našim dětem jednou odkázala krásnou a funkční zahradu, která se o sebe více méně postará sama, namísto dřiny (a někdy i bezmoci a vzteku).

Housenka

... byla dnes ve Večerníčku. Kvůli ní tu teď sedím ve dveřích dětského pokoje s notebookem na klíně. Žrala, co jí přišlo do cesty a rostla jako z vody, takže Klárka se jí teď bojí. Kvůli housence: asi nedovybalím věci z víkendu, nezavařím těch pár okurek, co jsem sebrala na zahradě, neumyju nádobí, nevyžehlím už ani kapesník... nebo to všechno udělám a nepůjdu ráno běhat, protože se určitě nedostanu do deseti do postele, abych dokázala v pět vstávat. Blbá housenka.

První...

Můj první příspěvek na blog... Nečekala jsem, že ho budu smolit v lehké opilosti na autobusové zastávce, ale večer byl tak prima, že stojí za zaznamenání. Ono je to vlastně i k tématu. Je docela fajn, někdy se vykašlat na timemanagement a strávit večer v hospodě u piva. Nebýt chvíli máma a manželka, ale přitom jimi pořád být, jen trochu jinak. A vlastně ani nekašlat na ten timemanagement, jen si podobný večer jednou za čas zařadit do programu. Prostě "Make It All WORK" :-)