Pomocné ruce

mám dvě. Levou a pravou.

Klídek

Stanu se alkoholikem a budu celé dny zametat chodník před domem.

V bačkorách.

Jako náš soused.

:-)

Neapol

Ráno jsem myslela na Neapol a chtělo se mi brečet (ne, zemřít fakt ne). Vlastně ani nevím proč. Ne proto, že jsem ji neviděla. Spíš když jsem si vybavila, jak hrozný to byl den. Kolik hodin jsme tam vlastně jeli? Pět nebo ještě víc? Pak výstup na Vesuv (donuťte děti lézt na sopku jen proto, že je to sopka) a dopoledne v rozpálených Pompejích. Dlouhé hledání parkoviště a nesení spícího Fildy do přístavu. Přístav, přístav, přístav, přístav .... Nějaký park. A městem zpět k parkovišti. Cestou chvilka klidu v jakési (které vlastně?) bazilice, slzy. S dětmi přecpanými ulicemi, na dlažbě je bolí nohy. Ne, nekoupíme vám zmrzlinu, je moc drahá. "Mami, já bych chtěla tenhle koláč." Přesvědčit tatínka, že takhle už to dál nejde, chce koláč, zaslouží si ho, sakra. Koláče na schodech (špinavých) v nákupní galerii (krásné). Parkoviště, auto, dlouhá cesta zpět, přenášení spících propocených dětí do postýlek.

Už to asi muselo ven.

Bordel na bordel

Nějak se mi to vymyká. Přišla jsem do práce naštvaná už z auta, protože jsem věděla, že tam zase bude bordel. Nejen bordel v prostorách klientů, ale i bordel v kanclu. Připadám si, jak když se hrabu z jámy s odpadkama, ale stěny jsou bahnitý a pořád sjíždím dolů. Doma bordel, v práci bordel, ve službách bordel...

To není chráněné bydlení, to je chlívek. Jenže máme právo po někom chtít, aby si umyl nádobí hned jak dojí, když u nás je ve vaně už týden? (To sice klienti nevědí, ale myslím, že vycítí.)

Už jsem se trochu uklidnila, ale grrr...

Ježíšek

Filda: "Mami, kde bydlí Ježíšek?"
"V nebíčku."
F: "On uz umzel?"
"Jo."
F: "A zase obzivnul?"
"Ano, zase obživnul."
F: "A teď bydlí v nebíčku?"
"Ano."
F: "Huá."

Za sedmnáct minut? Ani omylem!

Úplně mě dostala Diny popisem, jak vypadá jejich ráno. Dostat se za 17 minut se třema dětma z baráku, to je nad moje chápání. Holt kdo umí ten umí.

Já vstávám v 5:30 a dělám Klárce a manželovi svačinu, připravím snídani, když jsem hodně dobrá (málokdy), zvládnu se i proměnit v člověka. Když o tom teď tak přemýšlím, fakt nevím, co mi na tom trvá 45 minut...

V 6:15 budím děti a následuje naše čtvrthodinkové mazlení-tulení, kdy si povídáme, co koho dnes čeká, co se třeba komu zdálo a tak. Pak je vyženu z postýlek a snažím se aby se oblékli, věci mají připravené od večera. Klárka většinou sedí a čučí, Filda se válí na zemi a kňourá. Obvykle nám to s různým stupněm mojí pomoci zabere aspoň deset minut.

Pak snídaně. Když jedí to, co jsem připravila, je to OK. Občas se snaží diskutovat, ale v posledních dnech se mi to podařilo docela vychytat. Jenom je potřeba je dozorovat, aby fakt jedli a neodbíhali k hračkám, nekoukali kde co lítá a Filda aby místo jídla nemluvil.

Tak v sedm jsme najedení a je třeba donutit Klárku, aby si rozčesala vlasy a nehrála si, culíčky/copánky, pak přimět oba aby se dostavili do koupelny a vyčistili si zuby. Doobléknout děti, obléknout matku. Na verandu a botičky - Filda je tradičně hledá, většinou jsou na druhé straně lavičky, než se usadil. Nastupování do auta, odjezd.

Zhruba v 7:35 opouštíme školku a kolem 7:40 jsme ve škole.

Potřebovala bych to tak o 10 minut zrychlit.

Lidský dobrovolník

"Se přihlaště jako lidský dobrovolník, když je vám líto zvířátek na pokusy," říkal nám profesor Jiránek na gymplu. To jen, abych osvětlila název příspěvku, protože od té doby se pro mě slovo dobrovolník s tím "lidský" pojí jaksi mimovolně.

Chtěla jsem psát o tom pánovi, který převádí děti ráno u školy. V Brandýse nebo v Neratovicích mají na přechodech u škol policisty/ky, my máme (lidského) dobrovolníka. Já nevím, jestli mu úřad něco platí, asi to nebude nic moc, a já prostě obdivuju, jak každé ráno v každém počasí tam je.

Děkuju.

Máma nahniličko aneb velká holka

Když jsem včera odvedla Klárku jen ke školním vratům (protože si to tak přála) a viděla, jak ta moje malá velká holčička mizí v "obrovské" chodbě, docela jsem měla slzy v očích.

Pejsek

Klárka brečí v posteli. Chtěla by pejska. Jako já v jejím věku. A zrovna jako já tehdy nechápe, proč to nechceme dovolit...

Žehla

Takový normální dovolenkový den :-) Dopoledne jsem vyžehlila dvě hromady prádla a další dvě čekají na večer.

Ale už běhám jako srnka. Skoro.

Alice

Když viděla, jak chodím, chtěla mi pomoct s kydáním králíků :-) Fakt je, že po dobu, kdy tu s Kajulkou byly mě noha bolela výrazně míň (ne že bychom se o tom v ošetřovatelství neučili), takže jsem nakonec i ty králíky zvládla.
Díky Ali.

Kája se naučila nová slova: kydat, papitán a šušu (chou-chou) :-)

První školní den

Přišly jsme skoro poslední, i když včas, takže Klárka s Damiou sedí v poslední řadě (což při patnácti dětech ve třídě není zase taková dálka). Holky mají za značky žabičku (Klárka) a myšičku :-)

Když měly děti říct, jak se jmenují, vybalila Klárka na paní učitelku celou adresu, včetně čísla domu.

Trochu si fňukla, když nemohla v batohu najít penál.

Když začala paní družinářka mluvit o kroužku keramiky, viditelně ožila a začala mě k sobě volat. Už po něm touží dlouho, tak se konečně dočká.

Nakonec si zapomněla v lavici sáček s bačkůrkama a když si pro něj šla, nějaká holčička jí řekla, že třída už je zavřená, tak se vrátila dolů s pláčem, aniž by si to ověřila. Nakonec s ní pro bačkůrky došla paní učitelka.

Zítra chce jít do družiny až do odpoledne, i když by nemusela, ale budou tam s Damiou, tak si to myslím užije.

K obědu si poručila smažený sýr :-), potvůrka. Ale udělala jsem jí ho a děsně si na něm pochutnala.

A těší se na zítřek.

Nejvíc se jí prý líbila paní učitelka a paní družinářka. Nejmíň se jí líbilo, že to Pavlínka celé proplakala.